Závan orientu, vůně domova

Páteční podvečer  na Karvinsku probíhal obdobně jako všude jinde , toho času,v celé České republice. Panovalo dusno na padnutí, ani komárům se nechtělo lítat, takové bylo horko.Avšak v jednom rodinném domku v jedné obci poblíž Havířova se hluně veselilo.Do daleka široka se rozléhal zvonivý ženský smích a celkem hlasitá hudba. Nikdo se však nezlobil. Většina sousedstva totižto stejně řádila právě tam, pokud tedy nepařila s tou druhou "mužskou" částí.

„Kdo si jen mohl myslet, že to pořád bude stejné?“, promítala si v duchu Bára při míchání rajské omáčky. Automaticky si lízla z vařečky a bolestně sykla, zapomněla si ji pofoukat. Očima nervózně sledovala ručičky na nástěnných hodinách a pokradmu sledovala dění v obýváku. „Markéto, Tomáši, no tak, nechte toho!“, okřikla rozjařené děti, které v zápalu hry převrátili místnost vzhůru nohama. „Ještěže to každý den uklízím.“, povzdechla si, utřela své utrápené dlaně do utěrky a znaveně dosedla za kuchyňský stůl.

Život je hra. Hra je život, ale s životem se nezaghrává...