Sláva hořké hrozny přináší
Tvořit básně jistě není jednoduché, píše sice kdekdo, ale málokdo to doopravdy umí. Alici však verše táhly hlavou, přepadaly jí zrána, sotva se vzbudila, stejně jako když se vydala do školy a procházela parkem, napadaly ji (poněkud sklíčené) dokonce i během hodin matematiky, zato večer před usnutím se zjevovaly ty nejpěknější, protože se během dne vytříbily, zbavily vší falešnosti a dosáhly naprosté pokory.
Alice si je zapisovala pouze tehdy, když se jí zdálo, že už je opravdu zbavila všeho balastu, a ony jsou čisté. – Čisté jako co? Jako křišťál, jako studánka v lese, jako jarní nebe, jako panenství? Ne, to všechno se omlelo už v obrozeneckých básničkách a opakovalo v nesčetných šlágrech. Tedy: když byly čisté, jako umí být jenom poezie.
Básněmi zaplnila celý sešit (básně, připadalo jí, se mohou psát pouze na papír, nikoliv do počítače), vymyslela i název: Výkřiky do tmy, ale nevěděla, co s verši počít. Některé sice věnovala matce, bratrovi a svému příteli Koníkovi, jenže ti o tom netušili, a dát jim sešit k nahlédnutí jí připadalo nevhodné. (Navíc její Koník se zajímal o koně asi miliónkrát víc, než o poezii, a když mu zbyl čas, četl leda knihy o ekonomii, takže mu někdy říkala Ekoník.)
Pak se jí zdál sen: odjela se svými Výkřiky do tmy do Prahy, navštívila nakladatelství Horymír a básně tam nabídla. Sny považovala za prorocké anebo aspoň za šepot vlastní duše (slovo duše ovšem do poezie nepatří, je omleté, ale v mysli se mihnout smí.)
Alice si našla adresu nakladatelství Horymír a rozjela se tam.
Pan Horymír byl muž, který, by mohl aspoň podle věku jejím otcem, ale jestli také opustil svou ženu ,a své děti se ho nezeptala, jenom špitla, že napsala sbírečku básní, kdyby jej to trochu zajímalo, nechá mu ji tady.
Pan Horymír se na ni podíval, jako se koukával její kocour, když mu nabízela tlusté od šunky, a řekl, ať mu ty veršíky tedy nechá. Převzal štítivě sešit a zeptal se, co dělá dneska večer.
Jel jí za hodinu vlak, takže večer, jak doufala, už bude doma. S tím se rozloučili.
Měsíc o něm neslyšela, a už si byla jistá, že o něm nikdy neuslyší, ale pak od něho přišel dopis, jemuž ani nechtěla uvěřit. Pan Horymír ji nadšeně sděloval, že už léta nečetl tak skvělé, tak originální, tak procítěné a naprosto nezapomenutelné verše.
Okamžitě Výkřiky vydává, do deseti dnů by knížka mohla být vytištěna, a on ji chce vystavit jako svoji nejskvělejší novinku na knižním veletrhu v Havlíčkově Brodě.
Bude k tomu potřebovat její fotografii, kterou hodlá umístit nejen na obálku knihy, ale i na stěnu svého stánku ve zvětšené verzi. Na veletrhu s ní také podepíše smlouvu, i když, s tím jistě ona počítá, za verše se neplatí vůbec nic, a za skvělé verše se platí ještě méně, protože lidé verše nečtou, a pokud je omylem koupí, tedy jen ty úplně mizerné.
Ale pan Horymír se těší, že ji na veletrhu uvidí a předá jí dvacet autorských výtisků.
Veletrh začínal přesně za čtrnáct dní. Poslední noc před tou slavnou událostí Alice vůbec neusnula. Podařilo se jí přemluvit Koníka, aby na přehlídku knih zašel s ní; o své sbírce veršů mu nepověděla, nedovedla si představit, co jí řekne, jen si stále znovu přestavovala, jak stanou před stánkem nakladatelství Horymír, ona si vezme z pultu jednu z kupy svých knížek a napíše na titulní stránku úplně nové verše, které věnuje svému miláčkovi. Miláček Koník, měl na ni čekat před vchodem.
Když se blížila k veletržní hale, najednou na ni dolehla podivná tíseň, která se rychle měnila v neblahou předtuchu. Všimla si, že před kioskem s novinami postávají podivní chlápkové, všichni drží v rukou noviny, a něco si v nich se zájmem anebo snad s úžasem čtou.
Alici nepříjemný pocit dohnal ke kiosku, kde si spěšně koupila stejné noviny, jaké měli chlápci a se zájmem, s trochou netrpělivosti, velkou nervozitou a hlavně pokud možno, co nejméně nápadně v nich začala listovat. Snažila se rozluštit tu záhadu, to co je tolik udivilo. Měla při tom takový zvláštní pocit, že se ten úžas týkal právě jí. A vskutku, ani nemusela dlouho hledat, hned na druhé straně razily palcové titulky a velká fotografie její maličkosti jdoucí z diskotéky. No jo, samozřejmě, že v trochu veselejším stádiu; „Objev nakladatelství Horymír. Mladičká básnířka, jež píše poetické básně, kritiky srovnávané s uměním slavného Wolkera, ve skutečnosti není až tolik poetická, jak bychom od ní čekali. Nedbá na hygienu, vláčí se po nocích v podroušeném stavu a rozdává si to s kým ji to napadne. Máme dokonce podezření, že si dokonce přivydělává prostitucí. Měli jsme tu možnost ji sledovat a zjistili jsme, že ani ve škole nepatří ke vzorným studentům. Podle všech zjištěných informací, nabýváme podezření, že její básně jsou podvrhem, jejímž autorem je dozajista někdo jiný. Národ by se měl konečně zamyslet, komu bude věnovat pozornost, a již je také na čase, aby něco Ministerstvo kultury učinilo s uměleckými příživníky, místo, aby podvodníky podporovalo.“Celý článek pokračoval podobném duchu.
Alici se zdálo, že špatně vidí. Vskutku píší o ní. Na té fotce je ona, právě odcházela z oslav sestřiných narozenin a zrovna se něčemu nehorázně smála, až škobrtla o vystouplou dlaždici rozbitého chodníku, na němž si nos nabilo již tolik lidí, a střízlivých, že jich na obou rukách člověk nespočítá. Další fotky se týkaly jí a Ekoníka. No jo, vskutku na každé vypadal jinak. Na jedněch v kvádru a brejličkách, budoucí ekonom přeci musí vypadat důstojně, na druhých jako hippík, krapet zarostlý neučesaný, s hučkou naraženou hluboce do obličeje u koní, a ta poslední z oněch narozenin,- čerstvě ostříhaný, s novými brýlemi a oblečený opětně v zcela jiném stylu. Vážně to vypadalo, že má tři chlapy najednou. Notnou chvíli uvažovala, kde k tomu všemu přišli, když tu ji ze zamyšlení vytrhl divný pocit. Měla pocit, jakoby ji někdo provrtával. Nepletla se, sotva zvedla oči zjistila, že se na ni všichni dívají. Ne, nezdálo se jí to. Všichni ji provrtávali opovržlivým pohledem. Alice zrudla, protože jí došlo, že ač ona ví, že je celý článek nehorázný blábol, tak ti, kteří ji neznají, to neví. „No, poteš!“, vydechla a uvažovala, co teď. Nic kloudného ji nenapadlo, a tak zvolila taktiku prchaní. Bezmyšlenkovitě se vrhla proti davu a drala se jím hlava nehlava. Intuitivně směřovala do nitra veletržního paláce za Horymírem, když tu ji někdo zachytil.
„Kam to běžíš?“, divil se Ekoník. „Eh,“ vydechla Alice a zmatně těkala očima kolem. Nějak se nemohla zbavit toho pocitu sledování. „Pryč!“, vylezlo z ní nakonec. „A proč?“, divil se Ekoník,“Já myslel, že tu dneska máš velký den.“, potutelně se usmál a vtiskl jí do ruky ohromnou kytici slunečnic. „Jak to víš?“, divila se Alice a nemohla se nabažit toho nádherného pugétu. „Kde myslíš, tam jako ostatní. Jen mne trochu mrzelo, že ses mi nesvěřila. Z těch novinářů si nic nedělej, já vím, že to, co napsali není pravda, vždyť ještě vím, jak vypadám, a co dělám.“, rozesmál se Ekoník a obejmul svou zkroušenou Alis. „Kašli na čumily a konečně mě zaveď k tomu stánku, kde máš tu svou sbírku básní. Chci si ji totiž koupit!“, řekl rezolutně Koník a vtáhl Al dovnitř.
Nalézt stánek nakladatelství Horymír jim přeci jen nějakou dobu trvalo, i atmosféra rušného knižního veletržního dělání učinila své a Alice se poněkud uklidnila. Když se podle plánku konečně blížily k dotyčnému stánku, nevěřily vlastním očím, vždyť kolem něj už několikrát prošli, jenomže díky davu, jež jej obléhal, tak neměli žádnou šanci zahlédnout logo Horymírova nakladatelství.Po mírném pošťuchování se přeci jen probojovali k prázdnému pultíku za nímž stál zpocený nakladatel, s prázdnýma rukama, omlouvajícího se dalším zájemcům o její knihu.
„No páni, co se to tu děje?“, nevycházela z úžasu Alice. „Coby,“ usmíval se pan Horymír, „tomu se říká trhák!“ „To už jsou všechny prodané?“, zeptal se Koník.
Nakladatel nadšeně přikývl: Tohle jsem za ten čas, co vzdávám, ještě nezažil! Máme zcela vyprodáno! Moc se omlouvám, ale ti lidi by mne ukamenovali. Prodal jsem i těch dvacet vám slíbených kousků, ale nebojte se, nepřijdete o ně. Hned zajistím dotisk.
„Vy jste asi nečetl ranní noviny…“, zeptala se Alice. „Které?...Jo, tyhle;-bulvární plátek nečtu. Co tam zas nějaký břídil napsal?“, natáhl se po výtisku pan Horymír. Alice mu je podala a vypjatě vyčkávala na reakci. Nakladatel článek chvíli louskal, a poté od nich zvedl oči, aby na se na ně pobaveně podíval, „Vzhledem k tomu, jak vás vidím rozhozenou se jedná o absolutní nesmysl, že?“, pak to již nevydržel a vybuchl v smích. Alice ničem nerozuměla. „Víte, dobrá reklama je fajn, ale špatná reklama je ještě lepší. Tenhle článek vysvětluje ten ohromný zájem. Lidé hledají skandály, na nichž by se mohli nabažit, shodou okolností si však tentokráte koupili skutečně dobrou knížku a ještě vám pomohli vydělat. Být vámi, tak si té slávy užiji, zítra si na ten článek nikdo nevzpomene!“.
Jenomže Alice si své vstoupení do oficiálního spisovatelské světa představovala docela jinak. S křivdou se nedokázala smířit, vlastně to ani nechtěla.
Vydavateli rozhodně článek nevadil, ale když viděl, jak je z něj Alice celá špatná, nedalo mu a použil své konexe, jinak řečeno zašel za svým velmi dobrým kamarádem publicistou, jestli by pro něj něco nezjistil. Přesněji:nenašel zdroj „takzvaně zaručených“ informací. Kupodivu se prý k nim nebylo vůbec složité dostat.
Jaké pak nastalo překvapení, když zjistil, že za tím vším stojí jeho ex-manželka, s níž vedl dlouholeté právní spory o děti. Mstila se mu zato, že jí neodpustil nevěru. No ale odpustit jí, že si to rozdávala s každými mužskými kalhotami, a později jak zjistil nejen s mužskými, tak to by přeci musel být blázen. Samozřejmě, že soud svěřil děti do jeho péče, i děti k ní nechtěly, vždyť se o ně vesměs nikdy neměla zájem. Tedy až do té doby, než mu je přiřkl soud. Od těch časů využije každé příležitosti, kde by ho mohla shodit, pošpinit, vyždímat, snížit zisky, či nejlépe zruinovat. Jenomže tentokráte to přehnala. O něho nejde, jemu ten skandál spíše prospěl, ale co chudák Alice. Neviděl žádný důvod, proč by zrovna ona měla být hromosvodem jejich problémů. A tak na ni uhodil, pak přitlačil, a po pár zmítajících se pokusech, několika rozbitých talířích, natrhnuté košili, přeci omluvu vybojoval.
Ani ne do týdne se na stránkách nejmenovaného deníku objevila sice jednoduše formulovaná, nicméně jednoznačná a výstižná omluva potvrzující, že vše dříve uvedené byla naprostá lež získaná bohužel z původně důvěryhodného zdroje, s nímž samozřejmě rozváží spolupráci.
Až poté si Alice začala užívat své nově nabité slávy, vydala již další tři velice úspěšné knížky, dokončila školu, vzala si Koníka a nyní spolu očekávají radostnou událost, nicméně k novinářům již zůstala skeptická.
Inu, sláva nejen sladké hrozny vína přináší.
