Proč jsou ženy nevěrné
V zámku to zarachotilo. „Táta, Táta!“, ozvalo se dvojhlasně trochu zanikajíc v radostném dusotu obou dětí. Uvítací výbor příchozího udřeného otce pořádně vystiskal a pověsil se mu na paty. Bára se tomu pohledu musela usmát. Vypadali jako smečka pejsků dychtivě čekající na odhozenou kost. „Ahoj!“, utrousil známý neznámý, prý již deset let její manžel. Bára se letmě usmála a pokývla hlavou. Muž nahlédl do obýváku, „No páni, co jste tady celý den dělali, tady snad vybouchla mina nebo co?!“, s mírnou výčitkou se otočil k Báře. Ta jen pokrčila rameny, „ Věř nebo nevěř, to je výsledek posledních pěti minut , co jsou vzhůru.“.
Manžel však už byl myšlenkami u jídla, zvědavě nakukoval do hrnců. „Hm, rajská, panečku, udělala jsi mi radost“ , rozšafně pleskl Martin Báru po zadnici, sedl si za stůl a čekal.
Bára se nenápadně podívala na hodiny a pak s úkosem na manžela, vzala naběračku a pořádně mu pořádně naložila. „Hele Martine, tak pohlídáš je, ano?“, zeptala se jakoby mezi řečí. „Cože?“, Martin vyrušený z debužírování a z jakéhosi zajímavého sportovního čtení neochotně zvedl hlavu, „Kam jdeš?“. Bára vzdychla a posadila se na druhý konec stolu. Pátravě si jej prohlížela a v duchu uvažovala, „ Kdybych mu to řekla žárlil by vůbec? Vždyť o nic nejde, tak proč mu to neříct, jenomže z druhého kouta její hlavy jí našeptávalo, jo a řekneš mu to a nepůjdeš nikam.“ Nahlas tedy promluvila: „ Vždyť jsme se o tom bavili, že se mám stavit k Líbě. Budu tam asi až do rána.“ „A nechceš si se sebou vzít Markétu?“, navrhl jí Martin. Báře se zatmělo před očima, „No víš, to by se ti hodilo!“, řekla si v duchu. „Líba má taky hlídání, chceme si vyrazit“. Martin cosi nesouhlasně zabrblal. „Martine přestaň! O dnešku jsme se přeci bavili už před týdnem. Jednou za čas bys je mohl pohlídat, vždyť ty taky chodíš každý pátek na pivo.“, naštvala se Bára. Martin si ji podezřele prohlídl, „Ale to je vydírání!“ „Aťsi“, trhla Bára vztekle rameny a hrdě odkráčela do koupelny.
V koupelně se pak svou tutlanou nasupenost snažila pracně rozdýchat. Zahleděla se do zrcadla, prohrábla si vlasy a protřela tváře, „Bože já vypadám“, hlesla. Pak se však kousla do rtu a nasadila bojový výraz. Směrem k zavřeným dveřím procedila: „Však ty po mně holomku ještě budeš prahnout!“ „ Jenom aby už potom nebylo pozdě!“, prokmitlo její myslí zároveň s mírným s mírným úšklebkem.
Z koupelny vylezla až za hodinu a půl. Cítila se jako znovuzrozená. Takticky se svému manželovi vyhnula, i když to nebylo zas až tak obtížné, jelikož právě ze sedačky sledoval fotbal a nechal přitom děti dělat, co se jim zlíbí. Bára opětně vzdychla, ale k výchovnému zásahu se neměla. Už toho měla dost. Klidně ať mu na hlavu spadne celý dům. Zalezla do ložnice před zrcadlo a začala si zkoušet své nejlepší kousky. Přes škvíru pozorovala svého znuzeného muže,“ Kde se mu stala, ta věc, kdy se z něj stal gaučák? Dříve přece takový nebyl.“ Okolo nohou se jí začala plést Markéta, kterou přilákalo šramocení ve skříni. Natřásání před zrcadlem je přeci tak príma. Bára se musela smát. Pohled Maju nasoukanou do její podprsenky byl k popukání.
Nic co vyzkoušela se jí však nezdálo ideální, a tak se do skříně zanořila naposled a ze zadní části vytáhla úhledně zabalen balíček. Krásné černé krajkové tričko se štrasy a hlubokým výstřihem zviditelňujícím ještě více její kyprá prsa. Původně si tuhle halenku koupila právě na tuto příležitost,pak se ale zastyděla a nápad se jí zdál příliš troufalý, teď však došla ke stanovisku, že přese všechno nejlepší. „Tak,“ vydechla Bára do zrcadla a uhlazovala si své boky. No jo, jako před dvanácti lety to není, vzdechla si, zároveň však pohledem plným lásky obě své děti pohladila.
Potichu zavřela skříň a vešla do obývacího pokoje čekajíc nějakou reakci. Manžel bedlivě sledoval obrazovku. Bára se zamračila a stoupla si před ni, „Haló, můžu takhle jít?!“
Martin natahoval krk, aby nakoukl za její záda, „Hm, dobrý.“, zabručel, aniž by se pořádně podíval. Bára jen mávla rukou a odkráčela ke dveřím. Ještě poslední úpravy, dvě pusy na rozloučenou, o tu třetí neměl nikdo zájem a adié nudný domove, kde po mně neštěkne ani pes, i když dva by se vlastně našli, Bára smutně se pousmála a vyběhla z domu.
Na mobilu jí již delší dobu problikávala esemeska, ale ona ji záměrně nepřečetla, bála se, že je tam odvolání schůzky. V autobuse jí to přeci jen nedalo, „Ahoj, cekam, tam, kde jsme se domluvili,tesim se.“ Báře se okamžitě vyrojily vzpomínky. Pohled na hodiny ji zarazil. Ještě je brzo, nechce přijít dřív. Správně má holka přijít později. Musela se sama sobě smát, vždyť vlastně o nic nejde. Zhluboka se nadechla a rázným krokem vykročila směrem k mexické restauraci. Uviděla jej z dálky. Už tam seděl, hlavu skloněnou nad lístkem, ani si nevšiml, že přišla. Když ucítil pohnutí protější židle, vyplašeně sebou škubl, šokovaně na ni zíral a jí se pod jeho pohledem rozklepala kolena. „Proč jsme se vlastně rozešli?“, zauvažovala Bára, „Aha, chtěl si užít a pak se vrátit, což jsem mu už jaksi neumožnila.“, pevně k sobě stiskla rty Bára. No i na něm se ta léta ne zrovna pozitivně podepsala. Inu, nemládneme, pokračovala ve svém duševním monologu. „Ahoj!“, pozdravila snažíc se, co nejelegantněji a nejnormálněji sednout, což se jí samozřejmě jako naschvál nepodařilo, nechybělo mnoho a shodila by jak obě židle, tak i stolek. „Sakra!“, zaklela si pro sebe. „Ahoj!“, Šimon na ni chvíli oněměle zíral, byl to jen okamžik, vteřina, možná míň, ale Báru to ujistilo, že se mu líbí, že je ještě kus. A to pro každou ženskou hodně znamená (zvlášť pokud má doma dvě děti a už tři měsíce bojuje s ledničkou). Pracně ovládla potutelný úsměv. Chvatně popadla nápojový lístek a začala v něm zběsile listovat. „Božínku, proč je tu tolik stránek? To mi tedy z nervozity nepomůže.“, brblala si pro sebe. „Šimone, ty se v tom vyznáš? Já s tím mám vždycky potíže, a tady je toho tolik, navíc ještě v šifrách. Propána krále, kde jsou koktejly?“, Bára dál zuřivě listovala meníčkem. Šimon se jen usmál a ukázal na další brožurku: „Tady“. „Bezva, je tu toho tolik, že to vzdávám, dám si minerálku a víno“, sklapla Bára lístek.
Rázem se kolem se rozhostilo mrtvolné ticho. „Tak jak se máš?“, vyhrkly náhle oba najednou. Výbuch smíchu přišel vzápětí.
„Zavíráme!“, zaznělo po jednom drinku. „Cože?“, Bára se zmateně podívala na hodinky, vždyť je teprve deset. Hm, za hodinu si toho věru člověk nestihne příliš říct. Promarnila šanci. Šla sem aby si udělala jasno ve svých citech, ve své minulosti, o tom, že se tehdy rozhodnula správně. Teď je ale zmatená ještě více, než před tím, a nedozvěděla se nic. Zpanikařila, a co bude dál? Nic?! Proč takhle uvažuji, vždyť jsem vdaná a mám dvě děti, nadávala si. „Tak se aspoň vyspím.“, prohodil Šimon. „Jak to myslí? Nakonec je rád, že to takhle dopadlo?! No tak dobrá, já se nebudu vnucovat“, couvla. Zmatek před dveřmi. Ani netušila, jak se dostala do autobusu. Cesta domů proběhla jako v mrákotách. Ty dvě hodiny se jí zdály? Byla holá skutečnost a co to mělo být? „Sakra, ať jde k čertu!“ , vztekle kopla do patníku. „A doprčic, podpatek je v háji!“. Domů se doharcovala jako ztroskotanec. Dala si teplou sprchu a potichu se vplížila do ložnice. Vklouzla pod peřinu a pokusila se přitulit k Martinovi. Ten jen cosi ze spánku zamrmlal, odstrčil Báru a otočil se na druhý bok. Bára si povzdechla a otočila se tedy na opačný bok.
„Všichni chlapi jsou stejní volové!“, uzavřela podivný den Bára.
Několik dní se nedělo nic. Vše probíhalo v zajetých kolejích, jako každý jiný den, již po několik let. Martin si kolem ní proplouval jako vorvaň s kotvícím ostrůvkem kdesi na gauči. Kolik s ním za den prohodí slov: pět, deset nebo ještě míň? „Zatracení chlapi!“ Už toho má dost. Štvalo ji, jak si je Martin svou pozicí jistý. Vůbec jej nenapadlo, že by se kdesi mohl najít někdo další, kdo by o ženskou se dvěmi dětmi měl zájem.
Šimon se taky neozýval. „ Chlapi jsou srabi.“, vztekala se Bára
Líba jí radila vyčkávací taktiku. Bára vyčkávala čtyři dny. Déle už čekat nevydržela. Vynervovaná, zdrcená, zničená, kdy sama nevěděla co chce, a proč jí Šimonovo mlčení tolik vyvádí z míry. Nešlo původně o nevinné pokecání?
Zmateně ve svém mozku listovala a snažila se uspořádat zpřeházené stránky. Leč, marně.
Pátý den přestala odolávat, „K čertu s taktikou, kašlu na nějaké své ego, vždyť vlastně o nic nejde. Napíšu mu pravdu! Řeknu mu tedy proč jsem se s ním chtěla sejít!“, rozhodla se Bára, popadla mobilní telefon a začala hekticky vyťukávat text. „Ahoj, podle vseho to vypada, ze jsme se nemeli sejit. Jen me stve, ze jsme si vic nepopovidali. Chtela jsem se totiz konecne dozvědet z jakych pohnutek ses se mnou tehdy ze dne na den rozesel. Vis, jeden den vystrojis romantickou veceri pri svickach s prstynkem a dnem druhym mi chladnokrevne das kopacky. Nepochopila jsem proc, vim,ze ses pak snazil o vysvetleni a vim, ze ubehlo more casu, ale proste si nemuzu pomoct. Tehdy jsem na Tebe nemela silu, ublízil jsi mi a ja se bala dalsi rany. Vsechno se mi nejak sypalo primo pod rukama - uraz, jeho nehojeni, potize se s prerazením na lehcí praci, prijeti na vysku, kterou mi nakonec zamestnavatel zakazal, podani vypovedi, hledani nove prace, mlaceni mym otcem… Tys byl jen vrchol toho vseho, nemela jsem silu na Tebe nejak reagovat. Bylo jednodussi zavrit dvere, utect a zacit znova, nekde jinde, Jake jsi mel pohnutky? Při psaní zpráv, Báře tekly slzy plné bolesti, ale i vzteku a zoufalství. Z posledních sil své rozhodnosti esemesky odeslala. „Děj se vůle boží!“, s těmito slovy s odporem odhodila telefon. Zprávy však nebyly přijaty, měl vypnutý telefon. Převrátila oči v sloup. „Jsem to ale vážně blbec! Už si pro jistotu vypíná telefon. … Ty pitomče, vždyť je pondělí, to jezdí do Prahy.“ , konejšila se vzápětí. Nejraději by svou upřímnost vzala zpět, ale co jednou člověk učiní, už neodejme. Doufala, že jej zas přestane potkávat. „ A vlastně o co jde, má přeci Martina.“ Štvalo ji, že jí i na Šimonovi záleží.“ Proč?“ Vždyť to by přeci už nemělo.
Líba jí vždycky tvrdila, že je nevybouřená, a měla pravdu, vážně se před lety nestihla vybouřit. -No, kdyby si jí Martin trochu víc všímal,na Šimona by si možná ani nevzpomněla.
„Kecy!“
Nadešlé ráno jí probudilo splašené pípání telefonu. Šimon se chtěl sejít a to pokud možno hned. „Jak hned?! Vždyť on jde do práce a já nemůžu děti nechat na pospas osudu!“, Báře se navíc během noci všechno rozleželo a začala všeho litovat. „Nu co, dala jsem se na vojnu musím bojovat, před svou minulostí člověk stejně neuteče, dostihne jej dřív nebo později!“, svolila tedy s páteční schůzkou. Martin sice pátek mírně okomentoval, ale vesměs nebyl proti. Líba byla spolehlivým krytím.
Chtěla jen na chvíli a co nejrychleji utéct. Bála se sama sebe. Bála se toho cítí. Bála se přiznání, že na Martina poslední dobou příliš nemyslela,kdežto Šimona má plnou hlavu.
Obávala se přiznání, že rozchod před lety byl spíše úlet a to cítí i po těch dvanácti letech je víc než vizuální klam. Bára však Martina milovala, stále jej milovala, pouze jejich vztah momentálně (asi rok a půl) visel v jakémsi vzduchoprázdnu a Bára už vyplýtvala veškeré prostředky se kterými se jej snažila dostat z letargického spánku.
Rozhovor plynul jako voda, jak zvláštní, nikdy to nebylo lehčí. Konečně si všechno vyjasnili, jsou to ale tupci, oba, takhle si zpackat život. „Co teď? Všechno hodit za hlavu? To přeci nejde.“ Náhle se cítila tak nahá a bezbranná, po tvářích se jí koulely slzy,které nedokázala zastavit. Šimon se na ni jen němě díval, a pak jí začal něžně utírat slzy. „Nebreč,“, šeptal „už je to dobrý. Byl jsem hlupák, stačí když trpím já.“ Byli si tak blízko. Příval citů, chutě, zakázaného chtíče v nich doutnal až explodoval a oni se na sebe vrhli ve víru vášně, bolesti i odpuštění, i pro ty vzpomínky s bláhovou touhou si něco vynahradit. Alespoň jednou, jedinkrát. Byť naposled, ale pořádně.
Bára nikdy na celoživotní věrnost nevěřila, i když ještě donedávna pochybovala, že by ona mohla být ta první, kdo zahne, i když kdo ví, jak přeci může vědět, že jí Martin nezahnul dřív?
Když oba zmoženi dopadli do polštářů, Bára si uvědomila, že se to právě stalo, právě byla nevěrná.
Nemohla si však pomoct, nevěru své maličkosti, minulosti a dokonce i Martinovi dlužila.
„Inu, když nenajdeš sůl doma, jdeš si pro ni k sousedům.“
