Závan orientu, vůně domova

Blanka Tůmová byla ještě celkem mladá žena, vždyť jí nebylo ani 40.Ve městě byla dost uznávanou osobou. Pracovala na Magistrátu jako pravá ruka primátora. Každý se jejího muže ptal, zda se nebojí nechávat ji doma samotnou.

A on se bál, jen to nechtěl přiznat. Bál se však jen do jistého dne.

Blanka se rozhodla ve snaze propagovat ženskou prevenci pro akci Zdravé město

být vzorem a ve dnech otevřených dveří se na mamologii nechala vyšetřit jako první. Pak už má jen mlhu a knedlík v krku.Vše seběhlo tak rychle.

Seděla před zrcadlem se županem přitáhnutým až ke krku, snažíc se vyhrát nad svým tělem. Její ruka pomalu klesala k hornímu okraji saténového županu, marně hledajíc důvod, proč níže nedojít. Konečně její prsty narazili na hrbolatou pleť. Jasně červenající jizva. Neochvějně připomínala její hořkou minulost. Podvědomě zatápala po opoře, ale nebyla tu....

Netrvalo jí dlouho, aby si uvědomila, že manželovi časté návštěvy toalet rozhodně nesouvisí s renální kolikou. Načapala jej tam, jak tam urputně zvracel. Rozvod pak už jen obyčejnou formalitou.

Ubíjející chemoterapie jdoucí jedna za druhou, jen ta práce ji stále držela nad vodou. Primátor se ale obával nemoci. Snad se bál, že by rakovina mohla skočit na něj, snad se nemohl srovnat s její momentálně zhuntovanou osobou.

Jednoho rána našla vedle teplé kávy i obálku s výpovědí. Důvod? Nereprezentativnost. Krutá pravda Blanku ubila ještě níž. Sama netušila. proč ještě dál v chemoterapiích pokračuje. Proč se týden, co týden rozjíždí do Ostravy, aby tam nechala kousek svého já a domů se vracela zničenější, zhuntovanější, pohublejší a hlavně vybledlejší. Proč v tom pokračuje, když sama neví, kdy to skončí. Proč v tom pokračuje, když netuší, jestli ještě na tomhle světě něco s jedním prsem dovede? Nevěděla to a ve skutečnosti nechtěla vědět. Bála se, že odpověď by ji pouze utvrdila v tom, proč nebojovat. A tak jezdila do Ostravy dál. Říkala si, že tam stejně jezdí jen tak ze zvyku a proto, že doma teď už stejně nemá nic lepšího na práci. Jen kamarádi jí zůstali.Vymýšleli pro ni různé přikrývky hlavy, které by ji dodaly odvahu chodit více ven. Její nejlepší kamarádka pro ni dokonce obětovala svůj dlouhý cop. Na Vánoce dostala jeden z nejhezčích dárků....pravou nefalšovanou paruku.

Právě,když už začínala počítat s jistým koncem. Právě, když se konečně rozhoupala a nechala si napsat svou závěť, potkal ji další šok. Lékař prohlásil její chemoterapii za ukončenou. Léčba zabrala. Jste čistá jásal nad její zbledlou tváří. Pak si ji trochu zkoprněle prohlížel, copak ta ženská z toho nemá ani krapet radost? Blanka měla radost. Neskutečnou, jenomže teď najednou měla v rukách svůj život a najednou nevěděla, co s ním. Letáky o plastické operaci pevně svírala v ruce ještě dlouho potom, co opustila onkologickou ambulanci.To co následovalo potom, bylo stejně rychlé, jako vše díky čemuž se do téhle situace dostala. Celý průběh si uvědomila až za dlouho potom.

Byl konec roku. Seděla před zrcadlem a česala si vlasy. V zrcadle se leskl lem jejího hlubokého výstřihu, který odvážně světu poodhaloval její pevné poprsí.

V odraze se objevil obrys muže, který ji v prohlídce přerušil.

Pak vstala a spolu sním šla všem lidem popřát šťastný nový rok. Šťastným byl i pro ni.