Dům.
Vilka stála na kraji okresního města. Šlo spíše o ruinu, než o barák, i přesto se jednalo o unikátní dílo. Sotva jsem uviděl tu precizní Kutějovskou práci plesal jsem radostí.
Nemohl jsem se dočkat až bude vskutku můj, a já se spolu s dělníky vrhnu na její rekonstrukci.
O její historii jsem toho moc nevěděl. Agentka z realitní kanceláře mi sdělila,že v byl postaven pro jistého okresního soudce, jež se toho času vážil velké oblíbenosti, až pak náhle z dosud neznámých důvodů celé rodině vzal rychlý konec.
Poslední majitel před lety skonal a dům již tehdy daný leta na prodej realitní agentuře odkázal. Realitní kancelář si tímto nabytým majetkem velmi nepomohla, spíše naopak.
Drahocenné dědictví,-tu zříceninu prodávali dobrých dvacet let.
Každý zájemce po týdnu odstupoval od smlouvy, prý za nedodržení regulí a podaných informacích o skutečném stavu tohoto zpustošeného domu.
Nechtěli tam být už ani minutu.
Tvrdili,že v domě straší.
Vyřizování převodu majetku se stalo pouhou formalitou.
Již druhý den se zahrada zaplnila dělnictvem a různými stavařskými potřebami.
Rekonstrukci bylo nutné provést od základů. Kontrola izolace a její sanace,kontrola vnitřního průniku vlhkosti...
Prostě spousta práce a ještě více kopání.
K mé radosti dům není poškozen natolik, jak na první pohled vypadal.
Vše šlo jako po másle a já se mohl kochat zdárně probíhající rekonstrukcí.
Po měsíci se však práce náhle zasekla, -ve výkopu mí muži nalezli mrtvolu.
Nevyděsilo je to. Stavaři jsou už na leccos zvyklí. Narazit na nebožtíka není zas takovou raritou, jak by se na první pohled zdálo. Spíš je to nepříjemné, protože se práce zastaví , - musí se čekat na výsledek vyšetřování policie a rozhodnutí soudního lékaře.
Pak se na vás sesypou buď vzteklí policisti zuřivě hledajíc vraha anebo archeologové s kladívky. No, a potom můžete všechno zabalit.
Zdlouhavé vyštřování mne přihánělo k šílenství, obával jsem se nejhoršího, a zároveň jsem tolik se nemohl dočkat dokončení stavby .
Kapitola druhá.
Bohumil Gratz patřil k uznávaným soudním znalcům nejen v tomto kraji. Známý pro svou preciznost, rychlou práci a neochvějnou neomylnost.
Když mi po týdnu v kapse zadrčel mobil a na druhé straně se mi ozval doktor Gratz , krve by se ve mne nedořezal. Před očima se mi kmitla nikdy nedokončená oprava vilky, avšak Gratz mi sdělil, že tělo zde odpočívalo již minimálně šedesát let a podle nalezených ostatků oděvu se jednalo o jakéhosi německého vojáka.Ve stavbě prý mohu pokračova. Oddechl jsem si.
Za války město obládly nacisti, kteří jistě nepohrdli tímto honosným sídlem Bůhví, co se tu tehdy vlastně odehrálo a proč se objevilo pouze jedno tělo důstojníka.
Samozřejmě, že veškeré záznamy z té doby lehly popelem.
Rekonstrukce však mohla probíhat dál.
Jenomže u jedné mrtvoly nezůstalo.Ve sklepení při opravování betonové siláže dělníci objevily mrtvoly hned tři. A posléze nalezly další v různých zděných přístavbách, které na se plánu nevyskytovaly.
Gratze tento případ nadchnul, mě spíš děsil.
Už jsem se bál do něčeho bouchnout, aby na mne odkudsi nevypadla čísi kostra. Dělníci se mi ze staveniště nenápadně vytráceli,i na ně toho bylo příliš.Dům mě pomalu přestal těšit. Představa žít s kdo ví, íkde zazděnými, či zakopanými mrtvými není vůbec příjemná.
Taky mi došlo,že ani já vilu hned tak neprodám, byť by měla po sebelepší rekonstrukci.Novináři totiž jižuž zapracovali a Kutějovské dílo se stalo symbolem smrti.
Nedala mi spát.
Chtěl jsem přijít na kloub, co se vlastně v tom domě před šedesáti lety stalo.
Nešlo mi na rozum, proč byla ta těla zakopána a zazděna.Kdyby šlo o nacistický počin, tak by přece s něčím takovým neztráceli čas, nebo ne?
.Jejich masakry se konaly spíše veřejně a hromadně, aby vystrašili, co nejvíce lidí.
Gratz tvrdil,že šlo o znetvořená těla byla. Majitelé, prý v době válečné táhli s nacisty a snad proto se zde konaly ty největší perzekuce. Možná kdyby se podařilo odhalit tehdejšího vlastníka, a pokud ještě žije,mohli by jej odsoudit za válečný zločin.
No jo, ale kdo z té doby ještě žije…
Proč by odtud začali utíkat až před dvaceti lety a ne dříve?Strašit tady správně mělo šedesát let, jestli tedy strašily naleznuté oběti.
Našli jsme vskutku všechny?
Kolik jich tady ještě je?
Takový krásný dům.
Dům hrůzy.
Znovu jsem zajel do realitní agentury a zeptal se na bývalé majitele .Po dlouhém přemlouvání a menším podlézání a velké bomboniéře Modré z nebe, jsem od agentky získal dvě adresy. Jedna směřovala na hřbitov a ta druhá do Psychiatrického ústavu na gerontologii. Jistá paní Čížková si ještě vzpomněla na pár věcí: “Pan Kessler, okresní soudce se oženil se svou ženou Matyldou, když již měla syna z prvního manželství a asi po roce se jim narodila holčička.Důvodem proč chtěli dům prodat udávali ten,že je prokletý. I paní Kesslerová se v něm pokusila o sebevraždu.
Nakonec skončila v Psychiatrickém ústavě,odkud se už nikdy nevrátila.
Kesslera celé složilo.Umřel deset let na to.O dětech toho moc nevím,“krčila bezradně rameny agentka “Syna neadoptoval, příjmení má tedy jiné.“,dodala.
“Zkuste se zeptat v Psychiatrické léčebně, třeba ještě paní Kesslerová žije." dořekla nakonec.
Zvláštní historie jedné významné rodiny.
Proč se zbláznila? Že by v té době počalo to strašení?
Rozjel jsem se na psychiatrii, byť jsem nedoufal, že zde paní Kesslerovou naleznu ještě živou.
Nalezl.
Většina sester ji tu zná od nepaměti.Ode dne, kdy ji sem přijali nepromluvila.
Podle sester je paní Kesslerová velice milá a hodná paní, jen je velmi smutná a vzpomínky na rodinu ji rozpláčou.
Raději jsem tedy zamlčel pravý důvod návštěvy a představil se jako její vzdálený příbuzný.
Nikdo jiný, krom mne ji po několik let nenavštívil. Poprvé jsme jen seděli naproti sobě a mlčeli.
Za dva dny jsem za ní jel opět.
Prosil jsem jí,aby mi povyprávěla svůj příběh.
Svěřil jsem se s objevy v domě.Ona jen tiše seděla a po tvářích jí stékaly slzy.
Raději jsem toho nechal.
Seděl jsem ve „vysněné“ vile a zoufal si, nevěděl co dál. Nemohl jsem spát, a tak jsem bděl nad plánem domu a uvažoval nad jeho historií.
Za paní Kesslerovou jsem chodil skoro každý den, ale nic se nezměnilo. Dál zarytě mlčela a plakala.
kapitola třetí.
Gratz se mi od minulého týdne neozval, asi proto, že jsem přestal s pravidelným přísunem koster.
Díval jsem se do jím vyhotovených zpráv.
Počet nalezených obětí patnáct. Jedna měla amputovanou část nohy, druhá měla otevřenou lebku, další chyběly prsty, jiné někdo otevřel hrudník.
Výčet byl rozsáhlý, ani u jedné se však příčina smrti neshodovala. Místy se zdálo, jako by se jednalo o transplantačního gangstera. Jenomže tehdy o transplantacích neměli ani ponětí, i když nějaké jistě již probíhaly.
Vypadalo, jakoby je ze světa zprovodil někdo, kdo se v takové řezničině vyzná.
Nešlo mi to na rozum.
Z myšlenek mne vyrušil drnčivý zvuk telefonu. Sestřička mi tichým hláskem oznamovala, že paní Kesslerová umírá a chce mne před smrtí vidět.
Poprvé po dvacettřech letech promluvila a stále opakovala jen mé jméno.
Ve spěchu jsem na sebe naházel oblečení, které mi první přišlo pod ruku, naskočil do svého autaa pořádně dupl na plyn. Tušil jsem, že se chce před odchodem vyspovídat. Možná i ulehčit svědomí.
Do léčebny jsem dorazil za necelých dvacet minut.
Ve dveřích stála uslzená sestřička.
Paní Kesslerová naštěstí ještě žila.
Rychle jsem vyběhl do prvního patra a vlítl do jejího pokoje.
Ležela tam uprostřed postele, bílá jako sníh a natahovala se po mé ruce. Něžně jsem ji skryl do své. Nemýlil jsem se, po chvíli začala tiše vyprávět.
„Milý Davide, původně jsem si to otřesné tajemství chtěla vzít sebou do hrobu, ale nedokážu to. Břímě je tak těžké a navíc nebylo by to správné. Je čas ukončit letité trápení. Slz už mám dost vyplakaných.“, na okamžik se odmlčela.
„Před pětadvaceti lety jsem se podruhé vdala za velice váženého muže.Velmi jsem jej milovala. Tehdy jsem měla již téměř dospělého syna Bohumila, právě započal své studium na univerzitě. Studoval medicínu a já na něj byla moc pyšná. Rok po svatbě se nám narodila holčička a my se mohli rozplynout štěstím.Vždyť šlo o hotový zázrak v mém věku.
Snad jen díky tomu jsem si hned nevšimla synovi proměny. Začal si domů vodit slečny, jednu za druhou, avšak žádnou jsem v jeho společnosti neviděla víc, než dvakrát.
Bála jsem se o jeho studium. Začaly hádky, uklidnil mě až po skončení semestru, kdy mi s vítězným úsměvem ukázal svůj index.
Všechny zkoušky zvládl na jedničku.
Považovala jsem se za hloupou staropanenskou mámu, která své dítě peskuje, i když nemá proč.
Je přeci jasné, že se jednou ožení a tak lépe, když hledá tu pravou, než aby skončil nešťastný u té první.“vydechla.
„Čas běžel a já na naše rozepře už dávno zapomněla až jednou.Chystala jsem se zasadit platan. Krásný , velký platan. Abych jej mohla zasadit , tak jsem musela na zahradě vykopat hlubokou jámu.
Při vykopávání díry jsem na něco narazila, když jsem odhrabala hlínu našla jsem tělo.
Polorozetlenou dívku. Nemohla tu ležet dlouho, poznala jsem ji. Byla u nás asi měsíc dva tomu.“, stařenka se opětně odmlčela a v očích se jí zaleskly slzy.
„Můj syn,“ , pokračovala rozechvělým hlasem, “to můj syn, přiváděl si ty dívky,
aby se na nich učil, pitval.“
„Zabil je, všechny a pak je poschovával někde v domě (zakopal na zahradě, zabetonoval do schodů, do sklepa, všude)“, usedavě plakala a ztěžka lapala po dechu. Nasadil jsem jí kyslíkové brýle a otočil kolečkem kyslíku. Po pár minutách se rozhodla pokračovat, „Pak jsem si vzpomněla na články v novinách,na výzvy pozůstalých, kteří hledali tyto dívky. Nikdy je nenašli. Nikdy nenašli jejich těla, takže je nemohli se stoprocentní jistotou prohlásit za mrtvé, tudíž nikdy nemohli najít jejich vraha. Nevím,jakto, že si nikdo nevšiml jednu společnou věc, -všechny se znaly s mým synem. Netuším ani čím je uchvátil. Vím jen, že všechny jsou skryté v mém bývalém domě. Promluvila jsem si se synem a řekla mu, že neprozradím jeho nekalost ,protože by to mého muže zabilo, zničilo by nás to všechny, ale musí s tím okamžitě přestat,-jinak řeknu všechno.
Syn souhlasil, prý už stejně končil.
A co já, já jsem dlouho existenci v tom domě přízraků nevydržela.
Viděla jsem ty nebohé na každém kroku a nemohla jsem se mému muži podívat do očí, -a tak jsem se pokusila o sebevraždu.“, odmlčela se, trochu se nadýchala a pak
opět promluvila, “Zachránili mě, což se nemělo stát. A od té doby jsem tu.
Chtěla jsem mít svůj klid, a proto jsem se rozhodla nemluvit.Časem přestali doléhat s otázkami proč a zda nechci odejít. Nemusela jsem zde zůstat, ale já chtěla. Věděla jsem, že tak to bude nejlepší. Nikdo za mnou dosud nepřišel a neptal se, až vy .“.
"Paní Kesslerová a co se stalo pak? Co se stalo s dětmi a panem Kesslerem?" , ptal jsem se. Posmutněla.“Můj muž se staral o dcerku, ale ta ve dvanácti letech zemřela na leukémii .Za půl roku odešel i můj manžel. Syn žije. Dělá to, co umí nejlíp“, dořekla poněkud ironicky. "A víc Vám už neřeknu“ ,zarazila náhle svůj dlouhý monolog.
Utichla,po chvíli ksem zaslechl její sklidněný dech, -usnula. Jejímu těžkému svědomí se ulehčilo.
Zůstal jsem u ní až do rána.
Její mělké dýchání se neustále ztenčovalo, až v devět patnáct ustalo úplně.
Kapitola čtvrtá. závěrečná.
Jel jsem domů smutný, zmatený , plný myšlenek po probdělé noci .
Věděl jsem, že vrahem byl její syn. Toužil jsem jej dopadnout, byť jsem ještě nevěděl, kdo vlastně je její syn. Paní Kesslerová si zasloužila mít konečně klid.
Kdo by to ale mohl být mne nenapadlo.
"Ten, jež dělá to, co nejlépe umí?", že by řezník? Plastický chirurg? Nájemný vrah?
Byl jsem příliš unavený. Přemýšlet nad tím nemělo smysl.
V mé hlavě byla pouze má postel.
Sešlápl jsem plyn.
Ze zatáčky se vyřítilo stříbrné BMW na okamžik mne oslepilo, a pak už si nepamatuji nic.
Epilog.
Z BMW se vypotácel pobledlý doktor Gratz , tupě zíral na hořící modrou Octávii. Již nebylo koho zachraňovat.
Oddechl si. A to si myslel, že má dnes smolný den. Evidentně se však zmýlil.
Ráno jej probudil telefon. Když zvedl sluchátko sestřička na druhé straně mu oznamovala, že jeho matce udeřila poslední hodinka. Prý, zda se nechce rozloučit. Nechtěl. Jenomže pak mu sestřička řekla ještě něco, něco, co jej donutilo k razantní změně názoru.
Chvatně na sebe naházel svršky a vyjel na cestu. Nohu stále sešlápnutou na plynu. Děsil se, co kdyby matka v smrtelném blouznění přeci jenom všechno vybrebentila. Musí zasáhnout. Tušil, kdo matku zpovídá a věděl, že pokud by se ten mladej architekt dozvěděl, jak se věci mají. Skončil by.
Osud stál při něm. Na Psychiatrii již nedojel, ani nemusel.
S mírným úsměvem sledoval hasiče a zachranáře v jejich zbytečné námaze.
Vyhrál.
Teď jej již nikdy nikdo neohrozí.
Po šesti měsících.
Neznámý muž koupil onu prokletou vilku, srovnal ji se zemí a na ploše vybudoval ohromné parkoviště.
Po šesti měsících.
Neznámý muž koupil tuto vilu a nechal ji zbourat.
Místo ní zde během krátké doby vyrostlo rozsáhlé parkoviště.
