Nejhorší je srážka s blbcem
22. 11. 2008
Milá paní učitelka již na první pohled vyděsila každého. Její vzhled odpovídal předpisovému strašáku do polí, byla vysoká jako já, což není nic hrozného, váhově však byla třetinová, což už je horší, zvlášť když ta váha nepřesáhla pětatřicet kilo, vlasy rudé v rámci sounáležitosti se sovětskou vlajkou, shodou okolností nás kromě českého jazyka učila i ten ruský. Česala si je vždy ve směru větru, to vše završila kloboukem s širokou krempou, pod šedesát nikdy nešla. Marně všem vysvětlovala, že je antikomunistka a že sověty vysloveně nesnáší. Její láska k červené byla vysloveně srdeční záležitostí.
Ten, kdo ji uviděl, okamžitě pochopil její dobrosrdečnost a lásku k dětem, a pokud měl dotyčný alespoň trochu rozumu, vzal nohy na ramena a utíkal, seč mu síly stačily. Bohužel, já jsem od narození na běhání vysloveně levá. Utéct se mi nepodařilo, tudíž jsem byla odsouzena k dvouletému pekelnému utrpení. Za ty dva roky jsem málem vytvořila další solné moře v blízkém okolí, vyrvala si kupu vlasů, které by vystačily nejméně na tři paruky a taky překonala strach z výšky. To když jsem uvažovala skočit – neskočit…
Tato mírumilovná učitelka s ječákem, za nějž by se nestyděla lecjaká sanitní houkačka, připravila peklo na zemi. Nejen mě. Jen a jen jí vděčím za to, čím jsem. Díky jejímu tvrzení „jseš nula!“ nula nejsem. Mám všude šestky. Jen díky jejímu posměchu o mém slohovém a lingvistickém nadání jsem jistou dobu ovládala šest jazyků. Říkám ovládala, teď mám dojem, že již neumím ani česky. To jen díky ní se ze mě stal pisatel…
Jí vděčím za poznatek, že nejlepším laxativem je máslo na lačno. Také ji děkuji za poznání všech žilinských toalet, tedy následek onoho laxativa.
Potrpěla si na čistotu a morálku, takzvanou morálku, podle jejich představ, poněkud puristických, viktoriánských až úchylných. Výlety se nikdy neobešly bez důsledné kontroly spodního prádla. Ty dva roky její samovlády se neobešly bez spousty dalších úletů.
Jenomže, jak to tak chodívá, na každého někdy dojde, za dva roky nastal převrat, paní učitelka restituovala, kdesi v Čechách.. Když se po roce přišla na nás podívat, postěžovala si, že z její nynější třídy polovina vylepšuje své kapesné na neblaze proslulé dálnici, s větší, či menší podporou svých rodičů.
Ten, kdo ji uviděl, okamžitě pochopil její dobrosrdečnost a lásku k dětem, a pokud měl dotyčný alespoň trochu rozumu, vzal nohy na ramena a utíkal, seč mu síly stačily. Bohužel, já jsem od narození na běhání vysloveně levá. Utéct se mi nepodařilo, tudíž jsem byla odsouzena k dvouletému pekelnému utrpení. Za ty dva roky jsem málem vytvořila další solné moře v blízkém okolí, vyrvala si kupu vlasů, které by vystačily nejméně na tři paruky a taky překonala strach z výšky. To když jsem uvažovala skočit – neskočit…
Tato mírumilovná učitelka s ječákem, za nějž by se nestyděla lecjaká sanitní houkačka, připravila peklo na zemi. Nejen mě. Jen a jen jí vděčím za to, čím jsem. Díky jejímu tvrzení „jseš nula!“ nula nejsem. Mám všude šestky. Jen díky jejímu posměchu o mém slohovém a lingvistickém nadání jsem jistou dobu ovládala šest jazyků. Říkám ovládala, teď mám dojem, že již neumím ani česky. To jen díky ní se ze mě stal pisatel…
Jí vděčím za poznatek, že nejlepším laxativem je máslo na lačno. Také ji děkuji za poznání všech žilinských toalet, tedy následek onoho laxativa.
Potrpěla si na čistotu a morálku, takzvanou morálku, podle jejich představ, poněkud puristických, viktoriánských až úchylných. Výlety se nikdy neobešly bez důsledné kontroly spodního prádla. Ty dva roky její samovlády se neobešly bez spousty dalších úletů.
Jenomže, jak to tak chodívá, na každého někdy dojde, za dva roky nastal převrat, paní učitelka restituovala, kdesi v Čechách.. Když se po roce přišla na nás podívat, postěžovala si, že z její nynější třídy polovina vylepšuje své kapesné na neblaze proslulé dálnici, s větší, či menší podporou svých rodičů.
